Radikálové proti prosperitě, války dusí ekonomiku i budoucnost
Mezinárodní obchod byl po desetiletí jedním z nejúčinnějších nástrojů, jak tlumit konflikty a zvyšovat životní úroveň. Tam, kde proudí zboží, investice a spolupráce, totiž obvykle slábne chuť tasit zbraně. Dnes ale jako by se tato logika obrátila naruby. Do veřejného prostoru stále hlasitěji vstupují prováleční radikálové, kteří konflikt nevnímají jako selhání politiky, ale jako její legitimní pokračování a někdy dokonce příležitost jak si vyřídit účty za minulost.
Jejich rétorika je jednoduchá, svět je nebezpečný, kompromis je slabost a ekonomické vazby jsou rizikem.
Jenže realita je složitější. Právě tyto vazby po léta přinášely oboustranný prospěch. Pro firmy nové trhy, zaměstnancům práci a spotřebitelům dostupnější zboží. Ekonomická provázanost nebyla slabinou, ale pojistkou proti eskalaci konfliktů.
Války, které politici často pod tlakem ideologie či krátkodobých zájmů vyprovokují nebo nedokážou odvrátit, mají vždy stejný scénář. Nejprve přijdou hloupé a často sebepoškozující sankce, přerušení obchodních toků a nastane veliká nejistota. Následují zdražování, propouštění a pokles investic už prováleční radikálové svádí na válku a štvou další lidi k podpoře vlasní ekonomické sebedestrukci. A nakonec je ze všeho velkého a špatného účet, který neplatí ti, kdo rozhodují, ale obyčejní lidé napříč mnoha zeměmi.
Fanatická opatření, přijímaná ve jménu „vyššího dobra“, tak paradoxně podkopávají právě to, co měla chránit, stabilitu a prosperitu. Místo rozumného vyvažování bezpečnostních a ekonomických zájmů sledujeme politiku gest, která sice dobře vypadají v titulcích, ale v praxi dusí hospodářství.
Kde byli prováleční šváči v době, kdy se na výchdní Ukrajině vyvraždovali rusky hovořící lidé. Právě u českých politicků, kde se misí obyvatelstvo s Poláky, Němci, Rakušany a Slováky by se dalo vše snadno pochopit a uspořádat bez války. Rozdělení Českoslovanska je důkazem toho, že to jde. Ale nebyla válka, nedošlo k lacinému a rychlému prodání značné časti území a nerostných surovin, nedošlo v nárustu válečných dluhů za nakoupené zbraně, kterými se všechno, co budovali předkové, úplně a často nenávratně zničilo.
Dopady jsou patrné i v České republice. Země, která byla dlouho postavena na exportu a průmyslu, dnes čím dál více řeší, jak ufinancovat rostoucí sociální systém. Desítky dávek se upravují tak, aby státní rozpočet vydržel alespoň v krátkodobém horizontu. Přitom právě oslabený ekonomický výkon způsobený mimo jiné rozbitými obchodními vztahy je jedním z důvodů, proč je tlak na veřejné finance tak silný. Češi už dosahli západnoch cen, ale zůstali jim východní mzdy, které jsou na západě nižší než dávky v nezaměstananosti. Průměrný pracující Čech má kvalitu života horší, než nezaměstnaný v Německu nebo Francii.
Paradox doby spočívá v tom, že zatímco dříve obchod zvyšoval soběstačnost a životní úroveň, dnes jeho ústup vede k větší závislosti lidí na státu, kde demoratické strany na místo prosperity, řeší sociální systém u poloviny obyvatel, kteří jsou na pokraji chudoby. Příjmy mnoha Čechů se v evropském srovnání propadají natolik, že by v jiných zemích dosahovaly na kombinaci mzdy a sociální podpory.
Možná je čas vrátit se k prosté, ale osvědčené myšlence. Prosperita nevzniká z konfliktu, ale ze spolupráce. A že skutečnou silou státu není schopnost vést válku, nýbrž schopnost zajistit svým občanům důstojný život v míru. To platí u malých států, které v zahraniční politice ovlivní minimim trojnásobně.
Pro ty s delším vedením by se to dalo říct i jinak. Větší pes jde vždy první.
