Festivalovou iluzi, za pár dní vystřídá největší žebrota v Česku
Karlovy Vary – město kontrastů, které se během deseti červencových dnů změní v kulisu iluze bohatství, lesku a světové noblesy. Červený koberec se rozprostře, reflektory zazáří a do města přijíždí skuteční herci, bezcenní komedianti producenti, politici a celebrity. Ale jen pár kroků za pozlátkem festivalu se skrývá jiný svět. Svět, který zůstává bez kamer a pozornosti rostoucí ze špíny a dluhů.
Zatímco návštěvníci Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary popíjejí šampaňské v honosných sálech, jen pár metrů za řekou Ohří se odehrává příběh města, který by zasloužil vlastní, syrový dokument o skutečné realitě vymírajícího města, které dlouhodobě patří k nejchudším v České republice. Města, kde lidé přežívají z výplat, které sotva pokryjí základní potřeby, a kde se životní realita míjí s festivalovým snem. Mnozí ani nečekají na studia a prchají z města, kde není mladým přáno za vzděláním, prací a životem z díry, která má dno v nedohlednu.
Za slavnostní fasádou, přísně střeženou bezpečnostními agenturami, se nachází druhé Vary. Ty, které nejsou v programu festivalu. Místa, kde je běžné kšeftování s levnými drogami, bazarovým zbožím a kde se lidé smiřují s tím, že zbohatnout lze jen spekulací nebo protekcí. Festivalová auta tudy neprojíždí. Sláva a peníze zůstávají na kolonádě. Penzisté přebíhají mezi supermarkety, kde se už od rána perou o zboží ve slevách, které si díky chudobě nemohou koupit běžně jako Češi v jiných krajích. Mnozí jezdí na velké nákupy do Německa za kvalitou, ale hlavně nižší cenou. V řadě obchodů se nedá nakoupit, protože na kvalitní zboží už zde mnoho lidí nemá. Ti movitější se oblékají levněji a kvalitněji opět v Německu.
Milióny korun protečou během deseti dnů přes kavárny, hotely a bary, ale místním z nich zůstane jen hluk, bordel a závěrečný účet. A velká akciovka rozdělí milióny kamarádům podle pražského klíče na, který se místní mohou jen tiše koukat. Navoněná bída města se na chvíli skryje za festivalové kulisy, ale jakmile se sbalí červený koberec, realita dožene všechny, kteří zůstali. A ti se pak diví, proč odchází mladí, proč není práce, proč město dál chátrá. Nikoho z pracháčů a dotačních vyžírků fakt Karlovy Vary netaktují.
Na správě věcí veřejných se zde podepsali i politici, kteří se po letech v křeslech přesunuli na vyšší posty, aniž by kdokoliv reálně zhodnotil jejich přínos. Jména jako Petr Kulhánek, bývalý primátor, hejtman a dnes ministr pro místní rozvoj – rezonují ve veřejném prostoru. Ale výsledky? Po dlouhých a souvislých osmi létech Kulhánkovo vládnutí prázdná městská pokladna, po Kulhánkovo hejtmanství zadlužený kraj, rozprodaný majetek a rozčarovaní obyvatelé, kteří často ani nemají chuť jít k volbám. Takový mediální mistr převleků a názorů je Kulhánek.
Karlovy Vary jsou učebnicovým příkladem toho, jak lze budovat značku města jen pro turisty, ale ne pro jeho obyvatele, kteří hrají v celé frašce navoněné bídy komparz, a to ještě úplně zadarmo. Město, které se každý rok na deset dní změní v iluzorní metropoli kulturního lesku, ale zbytek roku balancuje na hraně sociální propasti. Region bez práce politiků nad jeho budoucností, region kde si lidé lžou sami sobě do vlastní kapsy a důvěřují mediálnímu a rozkulhanému humbuku.
Nastal čas přestat se opájet pozlátkem festivalu a podívat se pravdě do očí. Karlovy Vary nejsou jen deseti dnech večírků a červeném koberci, kde se fotí pozéři a umělci cechu komediálního. Jsou především o lidech, kteří zde žijí celý rok, bez kamer, bez potlesku a bez falešného pozlátka pro hlupáky.
Chcete-li změnu, nestačí ji jen očekávat od politiků či festivalových organizátorů. Musí přijít zespodu, od lidí, kteří už nechtějí být jen kulisou pro desetidenní show všech, kteří je přehlíží nebo jimi dokonce opovrhují.
