Digitální paměť společnosti, šance a hrozby v éře, která nikdy nezapomíná.
Digitální svět otevírá lidem neomezené možnosti. Nabízí zábavu, práci, vzdělání i prostor pro sebevyjádření. Zároveň je však místem, kde se informace šíří rychlostí světla a kde se z drobných prohřešků mohou stát trvalé digitální otisky.
Pro tuto dobu je typické, že to, co jsme chtěli sdílet, i to, co jsme nikdy ukázat nechtěli, může obletět celý svět během několika vteřin. A právě to zásadně mění způsob, jakým žijeme, komunikujeme a přemýšlíme o sobě nebo ostatních.
Digitální stopa jako nástroj moci i zranitelnosti.
Internet je fascinující svou schopností ukládat vše, jak to dobré i špatné.
„V digitálním světě se téměř nezapomíná, a vše, co jednou zveřejníme, může být dostupné i ve chvíli, kdy už to sami považujeme za chybu, uvádí Michal Riško.“
Tato neúprosná paměť dokáže člověka podpořit, ale i zlomit. Negativní obsah se šíří snáze než pozitivní a často vytváří zkreslený obraz reality. Není divu, že se mnozí lidé v online prostředí uzavírají, komunikují povrchně a chrání svou zranitelnost.
Ztráta přirozeného zapomínání platí je pro lidi, stroje si pamatují vše jako by to bylo dnes.
Lidská paměť je selektivní, chrání nás tím, že zjemňuje hrany minulosti. U digitálních systémů takový filtr neexistuje. Algorismy jsou jen vodítka, ale pravda přesného zadání se obejít nedá.
„Technologie informace sice hodnotí, filtrují, ale neodpouštějí zapomněním, vše pouze ukládají, říká Riško.“
V důsledku toho se mění způsob mezilidské komunikace. Dříve si lidé večer zpívali, vyprávěli příběhy a sdíleli radosti z minulosti svých předků. Dnes se mnozí bojí otevřenosti, protože digitální svět jejich slova může už navždy připomínat každému, kdo se správně dotáže vyhledavačů.
Politická transparentnost by měl být nutnost, nikoli volba.
Význam digitální stopy narůstá zejména v politice. Veřejnost má právo vědět, kdo usiluje o její důvěru, a politici nemohou skrývat svou minulost za stejnou míru ochrany soukromí jako běžní občané. Už tím, že chtěljí lidi zastupovat nemou musí postoupit veřejnou konfromtaci pravdy, kterou sami napsali.
„Kdo žádá důvěru občanů, nesmí se současně snažit skrývat vlastní minulost, zdůrazňuje Riško.“
Otevřenost, přiznání chyb i veřejná kontrola, pokora a sebereflexe jsou částí principů, které chrání demokracii. Politici, kteří předloží pravdivý a úplný obraz svého života, ukazují, že si důvěru veřejnosti skutečně zaslouží. Ostasní jsou jen další z těch, kteří svou zálodností se pokouší veřejnost obloudit často rafinovanou lží, která se vždy ukáže a zobrazí skutečnosu podobu.
Budoucnost, která nás učí odpovědnosti je směr k lepšímu životu všech.
Digitální éra je mocná. Může nás pozvednout, ale i zranit. Přináší šanci na transparentnější společnost, ale zároveň nás nutí přemýšlet o tom, co sdílíme a jak chráníme hlavně svou pověst, ale svých blízkých a lidech, na kterých nám záleží. Kdo takové vzorce chování ve své výpabě nemá, tak není hoden veřejně lidi zastupovat.
Svoboda projevu, férovost a kritické myšlení musí zůstat základními pilíři společnosti, která se nechce propadnout do digitální totality.
Budoucnost bude patřit těm, kteří dokážou spojit výhody technologií s odpovědným a etickým přístupem, kde pravda má své pevné místo.
Protože nechci dělat reklamu zvrhlíkům a těm, co trpí mravní chudobou, nebudu uvátět příklady z minulosti, ani součastnosti. Cílem je najít pozitivní přínos digitálního světa pro budoucnost všech slušných lidí. A přístě něco o boření pravdy a raelity umělou inteligncí…
Autor: PhDr. Michal Riško
Hashtagy:
#digitálníSvět #digitálníStopa #transparentnost #politika #etikaOnline #svobodaProjevu #AI #bezpečnostDat #moderníSpolečnost #odpovědnost #technologie #internet #demokracie #informace #kyberprostor
