Komunisté se stále potkávají i po létech demokracie a svobody, jen v jiných dresech
Staří šíbři veteránské veřejnosti se po létech lebedění si v socialistickém hávu setkávají i proto, aby se ohlédli za „1000 milemi Československých“ v roce 2025.
Z pera zasloužilého aerovkáře a socialistického pracovníka Jiřího Zítka lze s jistou mírou nadsázky prozradit, nejen komunistickou minulost doby, ale také vazby s kovanými komunisty, kteří se opět vrátili na Pražský hrad. Je vidět jak vřelé setkání může i po létech rozplesat pamětníky a budovatele socialistického Československa. Všechno je to v čase zakleté, možná i proto, že tím komunistou je současný prezident a komunistický rozvědčík vojenské rozvědky Petr Pavel s krycím jménem Pávek.
Když Kafka ke kafce sedá
„Když mi Václav Kafka, současný prezident Federace klubů historických vozidel (FKHV) pošeptal „na startu bude pan prezident, ale nikomu to neříkej“, držel jsem jedinou myšlenku. Zařídit podpis pana prezidenta do pamětní knihy Aero Kar Klubu. Václavovi jsem řekl, že u toho být nemusím, ale ať se to pokusí zařídit. Odpověděl, projednám to s protokolem, “ píše Jiří Zítek, předseda Aero Car Clubu Praha, z.s..
V té chvíli šlo o víc než jen o slavnostní gesto. Bylo to symbolické propojení minulosti a současnosti, starých časů a nových možností. Možná si to mnozí tehdy ještě plně neuvědomovali, ale dnes, s odstupem více než třiceti let svobody a demokracie je vidět, jak hluboký význam ten okamžik má. Socialistické patolízalství se jen tak nezapomíná. Inu zvyk, je železná košile.
Soudruzi se vrací do politického kurzu v době svobody a demokracie. A opět pod politickou taktovkou poskakuje toliko známá „Pražská verbež“.
Stáli tam lidé různých osudů, různých minulostí. Někteří kdysi kráčeli v šiku komunistického režimu, jiní mlčeli. A dnes? Opět se kovaní komunisté potkávají jako svobodní lidé. Bez stranických legitimací v kapsách, bez povinných frází, bez strachu říct vlastní názor, bez poryteckého přikyvování nebo bez obav z komunistického fanatismu, či prospěchářství, které ohraničoval režim jako „Rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.
Oba byli součástí systému, který určoval, co si mají myslet, a co říkat. Dnes si mohli po létech veřejně popovídat o autech, o životě, o tom, co prožili. Bez socialistické přetvářky. Možná poprvé doopravdy.
„Ve středu při přejímce jsem dostal pro aerovku první místo, druhé řady, přímo u startovní brány. Na otázku, čím jsem si to zasloužil, odpověď zněla, to máte k jubileu. Aero 90, řidič 80, spolujezdec 70 let. Čtvrtek ráno. Běžná rutina, převléknout do kombinézy, uložit brýle, kontrola pneumatik, vody v chladiči, motoru. Jirka Šlesinger připravit itinerář a jízdní výkaz, zkontrolovat čas. Když jsem zavíral kapotu, řítila se k naší aerovce delegace v čele s panem prezidentem Pavlem. Jediné, co jsem v tom stresu ještě poznal, byly rozzářené tváře Václava Kafky a ostatních pořadatelů. Pravděpodobně jsem pana prezidenta pozdravil, ale určitě požádal o zápis do pamětní knihy a poděkoval. Potom pořadatelé odvedli pana prezidenta s doprovodem na prohlídku celého startovního pole. Já jsem si oddechl a uvědomil, že mám splněný svůj domácí úkol. Ještě se mi podařilo oslovit a požádat o podpis i ministra dopravy, pana Martina Kupku, který se startu též účastnil,“ radostně popisuje natěšený, socialistický budovatel Zítek.
Po létech se komunistické kádry setkali jako lidé, i přes notný patos protekce. Ku předu levá, zpátky ni krok.
Opletalova ulice je symbolem řezání studentů policajty v roce 1989, při „Sametové revoluci“ a zdá se, že místa a symboly se nápadně shodují.
„Díky umístění aerovky před startovní branou a startovním číslem 33, jsme měli příležitost s Jirkou více než půl hodiny na povídání s panem prezidentem a panem ministrem. 6.33 hodin, start Praha Opletalova ulice, cíl Bratislava Děvín. Čtvrtek máme za sebou. Petr ani Martin nejsou sice aerovkáři, ale jsou to příjemní a milí kluci,“ odhalil masku pokrytectví a poetického (Pa-De-De), jakýsi budovatel socialismu Zítek.
A to je možná pro bolševické zlojedy víc než tisíc mil. Začaly se dít dosud nevídané věci…
„Pamatuješ, jaké to tehdy bylo?“ zeptal se bývalý člen Lidových milicí svého známého v davu. Ten tiše přikývl. Ale my už nejsme soudruzi. Paměť je zvláštní věc. Nezapomíná, jen se učí odpouštět. Nebyl v tom žádný patos. Jen tiché uznání, že jsme ušli dlouhou cestu. Každý jinak, každý po svém. A že svoboda, kterou dnes bereme jako samozřejmost, samozřejmá nikdy nebyla, doplnil tajemný hlas v zákrytu, za převleky motorismu a politiky té doby a politiky současnosti. Jen typický zápach pomluv, lží, závisti a nenávisti zůstává stále stejný, jako za socialismu, kdy soudruzi předali moc politickou a ponechali si moc materiální, kterou nikdy nehodlali opustit. Václava Kafku, Jirka Zítek vždy a všude a hlavně neúnavně pomlouval a dnes? Dnes si padly kolem krku jako dva staří kamarádi. Zítek vyměnil kamarády i dres. Z přátel se opět stali nepřátelé. Ale pomluvy, podrazy a lhaní v hlavě socialistického příštipkáře zůstávají zakodovány stejně, jako v době, kdy na Pražském hradě seděli kovaní komunisté, platil trest smrti, do vězení se zavíralo za pravdu, svobodu projevu, víru či vyznání.
„Ten Zítek, je ten, který opustil Český klub historických vozidel proto, že nebylo po jeho. Proto, že se přišlo na jeho křivácké chování, pomlouvání kamarádů a členů veterénské obce. Dnes Václava Kafku, kterého roky pomlouval následuje do jeho organizace a tváří se jako kamarád. Zdá se, že i křivá šavle je vedle Zítka rovná jeko zednářský meč. Přikrášlovači, prospěcháři a lháři jsou vedle Zítka jako beránci, kteří neumí do pěti počítat,“ uveld hlas zdavu.
zdroj fotografií: Facebook
audioverze:
