Na toto představení neshánějte vstupenky, to už jste zaplatili z daní prostřednictvím vládních politiků.
Herectví je náročné řemeslo. Vyžaduje cit pro detail, schopnost empatie a hluboké ponoření do rolí, které mají divákům přinést katarzi, pobavení nebo zamyšlení. Bohužel, v české realitě se toto povolání stále častěji posouvá do zcela jiného světla, třeba jako nástroj politického marketingu, kde místo pravdivého umění vzniká falešné divadlo na objednávku.
V posledních letech sledujeme znepokojující trend. Někteří známí herci, jako Vetchý, Polívka nebo Pazderková se pravidelně objevují po boku politiků, propagují jejich myšlenky, vyvolávají dojem důvěryhodnosti a emocionálního propojení s voliči. Na první pohled možná sympatické gesto. Ale co když jde jen o dobře zaplacenou roli?
Je namístě si položit zásadní otázku, jednají tito herci z vnitřního přesvědčení, jsou douholetými členy politické strany, nebo jen sehrávají další z rolí, které jim přinesou kýžený honorář?
Od jeviště k volební tribuně
Zatímco dříve herec obohacoval kulturní scénu, dnes se stává nástrojem volební kampaně. A ne ledajakým. Hercova veřejná známost, sympatie a schopnost pracovat s emocemi činí z něj ideálního „nahaněče voličů“. Politici to vědí. A agentury také. Proto si herce najímají jako by šlo o službu. „Řekněte pár vět, působte přesvědčivě, tvařte se nadšeně.“ Zasloužený potlesk však tentokrát zůstává za oponou. Není totiž komu tleskat.
„Herec nasazený do politické kampaně se dá s nadsázkou přirovnat k třípatrovému dortu, ve kterém je nastražená protitanková mina. Na povrchu působí sladce a lákavě, ale uvnitř skrývá explozi, která může vážně poškodit důvěru veřejnosti a destabilizovat demokratický diskurz,“ poznamenává trefně PhDr. Michal Riško.
Je to přesné vystižení paradoxu, kdy oblíbené tváře z obrazovek přestávají být nositeli umělecké hodnoty a stávají se politickými nástroji, ne kvůli vizi, ale kvůli výplatní pásce.
Ztracená důvěra, levná loajalita
Herci si možná neuvědomují, že jejich účast na politických kampaních nevzbuzuje jen otázky důvěryhodnosti, ale často i oprávněný hněv veřejnosti. Lidé, kteří si je spojovali s rolí spravedlivých, lidských, barbarských nebo ušlechtilých postav, se mohou cítit podvedeni. Nehraje se totiž divadlo pro zábavu nebo myšlenku, hraje se hra o moc. A kdo za ni platí? Všichni s iluzí, důvěrou, i vlastní budoucností.
Často nejde o skutečné politické zapojení, ale o účast v kampani, za peníze, bez hodnotového ukotvení. Herci nejsou členy stran, nezúčastňují se aktivně politického života, přicházejí jen sehrát svou etudu za peníze, a pak zase zmizí. Ale na rozdíl od běžného občana nenesou následky svých slov a zpět se ukryjí pod křídla umění.
Politika jako casting, kdo další se nechá najmout?
Občané by měli být obezřetní. Když herec na veřejnosti vystupuje jako tvář konkrétní politické strany, často to není pro ideály, ale pro peníze. V divadle se po skončení představení herci klaní, ale v politickém představení se po volbách už nikdo neukloní. Všichni herci mizí do zákulisí, kde se počítají honoráře, nikoliv zásluhy.
Herci nejsou imunní vůči pokušení a zoufalství. A politika je scénou, kde se za falešné emoce platí skutečnými penězi. Je na čase si přiznat, že když herec vstupuje do politického prostoru jen jako „najatý hlas“, nejen že zrazuje smysl své profese, ale zároveň napomáhá deformaci demokratického prostoru.