V zemi, kde je možné všechno, tedy i to, že nejpopulárnějším politikem je Norbert Novák z Aše. Tak se politická kultura dostala na úroveň nového rpzměru, kde mistr Novák dokázal nemožné. A to, že za celý život nikoho nenaštval. A to je v České republice výkon hodný státního vyznamenání, případně alespoň permanentky do sněmovního bufetu, nebo na toalety Pražského hradu.
Jeho životopis je ukázkou konzistence. Nebyl komunistou, nebyl ani vojenským rozvědčíkem, nebyl ideologem, nebyl ani disidentem. Byl především sám sebou. A hlavně vždy na své straně, té která právě nesla ovoce. Zatímco jiní kolísali mezi ideály a realitou, Norbert Novák pevně stál na tom nejstabilnějším bodě politického spektra, a to na svém vlastním prospěchu. Když se rozdávaly kabáty, měl hned dva. Když se převlékaly kabáty, měl připravený třetí. Ze zelených hardů, do šedých, pak modrých. Ale šatník měl nacpaný jako zásobník do samopalu.
Za minulého režimu, konkrétně v éře Československé socialisticlé republiky, se nechal oblékat od hlavy až k patě. Ano i ponošky, tílka, rukaice, košile, šálu i beranici na oukša. Ne snad z přesvědčení. i když z přesvědčení se tehdy nosily jen odznaky. On se nechal oblékat z pragmatismu i přes to, že socialistická móda byla sice zelená, ale jistá s hlavně zadarmo. Jistota je přece základem státnické odpovědnosti, a to pravé, levé, ale vždy hřející u srdce.
Po více než čtvrtstoletí svobody a demokracie sleduje Norbert Novák se zadostiučiněním, že na Pražském hradě vládnou bývalí vojáci dávných časů, kovaní a ještě kovanější. Lidé jim tleskají v ulicích, média pečlivě asistují a neziskové organizace, domácí i zahraniční drží stráž jako pionýří nad svobodou tak bděle, až z toho občas někomu vypnou web, aby se pravda nerozkulhala.
A právě zde přichází ta drobná chybička v jinak dokonale naaranžovaném příběhu o pluralitě. Strany, které samy sebe označují za jediné garanty svobody a demokracie, občas bez soudního rozhodnutí doporučí, co by se mělo či nemělo číst. Cenzura tak dnes dostává moderní kabát. Digitální, uhlazený, s logem ochrany demokracie na klopě. Pamětníci si mnou oči a říkají, že něco takového nezažili ani tehdy, kdy se stály fronty na banány i na předem naservírovanou pravdu. Mnozí to už ani jinak nechtějí. Život ve lži se dá tak snadno překonat.
Norbert to celé sleduje s klidem profesionála. Ví, že rozdělovat společnost je riskantní. Mnohem bezpečnější je nerozdělovat nic, ani názory, ani hodnoty, ani odpovědnost. Je to politik konsenzu. Souhlasí se vším, co právě vítězí, a zásadně nesouhlasí jen s tím, co už prohrálo a z čeho nemá nic pro sebe.
A tak se stal symbolem doby. Doby, kdy je největší ctností neurazit, největší ideologií přizpůsobivost a nejhlasitějším heslem tiché přikyvování, nejlépe v převleku hloupých ovcí. V časech, kdy se o svobodě mluví hlasitěji než kdy dřív, je totiž největší odvahou mlčet správným směrem.
A jestli je tohle satira? Kdepak. To je jen realita, která si na sebe vzala trochu příliš upřímný kostým, který se dnes veřejně vůbec nenosí.
O pokrytectví, prospěchářství a morální bídě, se dnes hlasitě mlčí.
