Za oponou zůstává fakt, že Blažek znovu kandiduje do parlamentu. Po třech miliardách, dvanácti miliardách a mizící hotovosti se Česko vrací do éry kampeliček.
Česká politická realita znovu překonává samu sebe. Pavel Blažek, muž spojovaný s kauzami, které zavánějí starou známou praktikou kampeličkářských tunelů, ale opět míří do Poslanecké sněmovny. Ano, čtete správně. Politik, který byl přistižen v přímých kontaktech s lobbisty, zatížen desítkami střetů zájmů a obklopen lidmi podezřelými z machinací s veřejným majetkem, má znovu ambici rozhodovat o pravidlech pro nás všechny.
Tohle už není politická fraška, tohle je otevřený výsměch veřejnosti.
Ztracené miliardy a ztracená důvěra
Kauza Blažek není jedna událos, ale je to systém. Od podivných finančních toků, přes záhadně mizící miliardy (nejdřív tři, pak dvanáct) až po peníze měněné na hotovost a údajně „mizící neznámo kam“. Připomíná vám to něco? Správně. Devadesátá léta, kampeličky, padlé fondy a promrhané úspory obyčejných lidí.
Co na to stát? Co na to policie? Co na to jeho strana ODS? Mlčí? Ale tím se stávají spolupachateli normalizace politického marasmu, v němž veřejné funkce nejsou o službě lidem, ale o beztrestném přístupu k rozpočtům.
Politika jako ochranný štít
Namísto toho, aby Blažek stál před veřejnou komisí kajícníků, tak kandiduje. Namísto vyvození odpovědnosti se znovu hraje hra na „nedokázalo se“, „nebyl obviněn“ a „všechno je jen mediální kampaň“. Jenže odpovědnost politika není jen právní. ale také morální. A tu Blažek opakovaně a systematicky s přehledem pošlapává.
Ať už šlo o zakázky pro jeho manželku, spojení s vlivnými byznysmeny, nebo jeho opakované bagatelizace veřejných protestů, jasně se ukazuje, že Blažek hraje jinou hru než ti, kdo ho volí.
Za hranou byzáru
Tohle už není ani tradiční český klientelismus. Tohle je groteska. Jestliže máme v politice místa pro lidi jako Pavel Blažek, pak už je naprosto jedno, jaké máme zákony, jaký máme soudní systém nebo jestli se veřejnost ještě vůbec zajímá. Proč by měla, když je jí takhle pliváno do tváře?
Česká republika si musí položit jednoduchou otázku.
Chceme mít politiku, která slouží veřejnosti, nebo mafii s imunitou?
Pokud si na ni neumíme odpovědět, pak si Pavla Blažka a jemu podobné zasloužíme.