Když se sáhne na koncesionářské poplatky, nastává hysterie. Když se rozdělují miliardy z veřejných peněz, je všechno v pořádku?

|

Státní fond audiovize má v roce 2027 hospodařit s téměř 2,4 miliardy korun. Na filmové pobídky má zamířit 1,5 miliardy. Zatímco se část kulturní scény bouří proti plánovaným změnám financování České televize a Českého rozhlasu, kolem miliardových toků veřejných peněz do audiovize se vede podstatně méně veřejné debaty o efektivitě, výsledcích a odpovědnosti.

Veřejná debata o možném zrušení koncesionářských poplatků v posledních týdnech připomíná spíše politickou hysterii než věcnou diskusi o budoucnosti financování veřejných služeb. Část umělecké, mediální a kulturní obce vystupuje, jako by se zrušením dosavadního systému mělo skončit české kulturní prostředí. Jenže právě v této souvislosti se nabízí otázka, která by měla zaznívat mnohem hlasitěji: Kolik peněz z veřejných rozpočtů do kulturního a audiovizuálního prostředí skutečně proudí a jaké výsledky za ně občané dostávají?

Aktuální rozpočet Státního fondu audiovize ukazuje, že rozhodně nejde o zanedbatelné částky.

2,39 miliardy korun. Kdo kontroluje jejich efektivitu?

Podle informací zveřejněných 2. listopadu 2026 bude Státní fond audiovize v příštím roce hospodařit s částkou 2,39 miliardy korun. Z toho má být 1,5 miliardy korun určeno na filmové pobídky.

Stát přispívá do fondu přibližně 1,9 miliardy korun. Další příjmy pocházejí mimo jiné z audiovizuálních poplatků spojených s kinematografickými představeními, televizním vysíláním, audiovizuálními službami na vyžádání a televizní reklamou.

Jinými slovy, audiovizuální průmysl disponuje rozsáhlým systémem veřejné podpory a dalších zákonem stanovených příjmů.

Samotná existence podpory přitom nemusí být problémem. Filmová tvorba, dokumentární produkce a česká kulturní identita si zaslouží pozornost. Problém nastává ve chvíli, kdy se z veřejných peněz stává téměř samozřejmý nárok určité profesní skupiny, zatímco otázka skutečné návratnosti, přínosu a odpovědnosti ustupuje do pozadí.

Občan, který platí daně, má právo vědět, komu peníze směřují, podle jakých kritérií se rozdělují a jaké konkrétní výsledky přinášejí.

Umělci a producenti nejsou nedotknutelná kasta

Zajímavý je také spor kolem ministra kultury Oty Klempíře a vedení Státního fondu audiovize. Ministr v uplynulých týdnech hovořil o potřebě úspor a změn ve fungování fondu. Zástupci audiovizuálního průmyslu naopak hájili dosavadní systém a upozorňovali na jeho funkčnost.

Premiér Andrej Babiš následně uvedl, že schválený rozpočet vychází ze zákonných povinností a že snaha o jeho osekání byla nedorozuměním.

Do toho přichází informace o plánovaném odvolání bývalého generálního ředitele České televize Petra Dvořáka z čela představenstva fondu. Ministr jako důvod uvedl rozdílný pohled na hospodaření a nedostatečnou součinnost při hledání úspor.

Celá situace ukazuje, že se konečně začíná otevírat otázka, která měla být samozřejmostí už dávno: kdo rozhoduje o miliardách určených na podporu audiovize a kdo nese odpovědnost za jejich hospodárné využívání?

Veřejné peníze nejsou soukromým majetkem producentů, herců, režisérů ani kulturních organizací. A skutečnost, že někdo pracuje v uměleckém prostředí, mu nedává automatické právo na financování z kapes daňových poplatníků.

Dvojí metr kulturního prostředí?

Na jedné straně slyšíme hlasité protesty proti změně financování České televize a Českého rozhlasu. Na druhé straně máme rozsáhlý systém státní podpory audiovizuální tvorby, filmových pobídek a dalších kulturních projektů.

Proč se tedy tak málo mluví o tom, zda jsou všechny tyto prostředky využívány účelně?

Proč není samozřejmostí zveřejňovat přehledy příjemců, výši přidělených částek, výsledky projektů a jejich skutečný přínos pro českou společnost?

A proč by měl být každý pokus o úspory automaticky označován za útok na kulturu?

Kultura není synonymem pro dotační systém. Umění není automaticky kvalitní jen proto, že získalo veřejnou podporu. A profesionální umělec by měl být schopen obhájit svou práci nejen před grantovou komisí, ale také před veřejností, která jeho činnost nepřímo financuje.

Kultura ano. Bezpodmínečné dotování nikoliv.

Debata o koncesionářských poplatcích by měla být především debatou o tom, jak mají být veřejné služby financovány, jaká má být jejich nezávislost a jakou odpovědnost mají vůči občanům.

Stejná pravidla transparentnosti a hospodárnosti ale musí platit také pro Státní fond audiovize, filmové pobídky a všechny ostatní dotační mechanismy.

Pokud má stát k dispozici miliardy na podporu filmového průmyslu, měl by být schopen doložit, proč je vydává, komu je poskytuje a jaký veřejný zájem tím sleduje.

Nikdo nezpochybňuje právo umělců tvořit, filmových producentů podnikat ani kulturních institucí fungovat. Zpochybňovat však lze a musí být systém, ve kterém se z veřejných dotací stává dlouhodobý zdroj příjmů bez dostatečně důsledného hodnocení výsledků.

Kultura má občany obohacovat, nikoliv se stát jejich nekontrolovaným finančním závazkem.

A jestliže se dnes vede tak hlasitá diskuse o tom, kdo bude platit Českou televizi a Český rozhlas, měla by se stejně hlasitě vést také diskuse o tom, kdo, proč a za jakých podmínek čerpá miliardy z veřejných peněz na filmovou a uměleckou tvorbu.

Protože veřejná pokladna není bankomat pro vybrané skupiny. A kulturní hodnota projektu se neměří výší dotace, kterou dokázal získat.

#KoncesionářskéPoplatky #StátníFondAudiovize #VeřejnéPeníze #Dotace #Kultura #FilmovéPobídky #OtaKlempíř #AndrejBabiš #ČeskáTelevize #ČeskýRozhlas #Hospodárnost #Transparentnost #Odpovědnost #KulturníPolitika #DaněObčanů

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *